Co nemá cenu

Nemá cenu, abych tu sděloval svá moudra a přitom prodělal mrtvici, z které bych se vylízal šmahem. Bylo by krásné, kdybychom vlastní vůlí dokázali z utrpěných ran povstat beze zbytku jako Fénix z popelu, ale takhle milosrdná většinou mozková příhoda není.

Slova by potom vyzněla hluše jako slova někoho, kdo pořádně neví, o čem mluví, protože mu nezůstalo v upomínku nic.

Nechci tady vyjmenovávat všechny své neduhy, ale vím, že jen málo věcí nám tak dokáže zpevnit krok, jako když se dozvíme, kolik má naloženo ten druhý.

Takže :

Špatně vidím.

Špatně slyším.

Mám nabouranou rovnováhu.

Nechodím.

Trpím centrální neuropatií, smršťují se mi svaly, všechno mě pálí, řeže, moří ... . 

Je toho ještě dost. Kdyby se za postižení rozdávaly tituly zasloužilý nebo národní jako za socialismu umělcům, byl bych národní invalida s hvězdičkou.

Vím tedy, o čem píšu.

Na rozdíl od chvíle, kdy jsme s manželkou zůstali po mém propuštění z nemocnice bezradní.

Nevěděli jsme co dál, lze-li se na někoho obrátit, jestli cvičit a jak, jak s následky mrtvice, která všechno rozvrátila do základů, žít.

To informační vakuum bylo strašlivé.

Tuhle obrovskou černou díru zaplnil Honza Dohnálek, jemuž patří nehynoucí dík, a to jistě nejen náš. Prodělal těžkou mozkovou příhodu, s jejímiž následky hrdinně bojoval a potom založil společnost, pomáhající lidem stejného osudu a jejich blízkým.

Takže pokud chcete vědět vše o mrtvici a o boji s jejími následky, zadejte do vyhledáče na internetu : Ictus o.p.s.. Najdete tam i odkazy na blízké weby.