Jiří Brixen Havlíček

Ročník 1962

Kráčel jsem po světě stejně jako desetitisíce mých vrstevníků a spoluobčanů. Měl jsem svoje starosti i radosti, milující manželku, přátele, záliby, vrtochy a práci.

Do čtyřicítky to bylo príma, pak nějak ne. Styl života mi náhle nebyl vlastní, říkal jsem si : „Už je sakra na čase, abys do toho praštil“! Ale pak jsem tohle rozhodnut vždycky odložil.

Myslel jsem si, že mám spoustu času a už žádný neměl.                                     

Dva dny před sedmačtyřicátými narozeninami jsem se ráno probudil, začal mít v puse divně sladko a šel zahnat tu zvláštní pachuť. Nešlo to a ve chvíli, kdy jsem zvedal hlavu od vodovodu a svět se začal houpat, jsem věděl, že je něco nenávratně špatně, a že čas, co jsem měl, už vypršel.

Než přišli kluci saniťáci s doktorem, už jsem úplně zhadrovatěl.

Diagnóza zněla : mozková příhoda, neoperovatelné krvácení do mozkového kmene, prognóza - smrt. Po třech dnech umělého spánku jsem se probudil a byl paralyzovaný, zoufalý a vyděšený. Až k smrti, jíž jsem právě utekl z lopaty.

Začala dlouhá cesta za žitelným životem. Protože, když už život je, žít se musí, i když nám mnohdy zrovna jako dar nepřipadá. Ale je a skýtá daleko víc možností jak ho prožít, než se před mrtvicí zdálo. Ale snadné to není.

Věci dříve samozřejmé vystoupí do popředí a řeknou, že zase tak úplnou samozřejmostí nejsou. Díváme se a vidíme teď jinak. 

Nejdřív je však třeba udělat první kroky, a ty nikdy jednoduché nejsou.