Světlo

Chutná mi a dobré jídlo si můžu užívat i dnes. Snažím se neplést si pojem „užít si dobré jídlo“ s pořádáním slavností obžerství.

Opravdu si teď daleko víc vážím toho, co mám, co mohu a dělám to s větší chutí. Co nemohu jsem upozadil

Ale někdy mě definitivnost skutečnosti : „Už nikdy“! úplně paralyzuje.

Moji blízcí nemají hlad, nechodí nahatí a nejsou bez střechy nad hlavou. Jsem šťastný člověk. Daleko víc si to teď uvědomuji.

Zní to jako omšelá fráze. Není.

Mám přátele. Jiní jsou zdraví, ale sami.

Má jsoucnost je stěžejní pro mojí Milenu. V uvědomění si tohoto je veliká síla a veliká odpovědnost.

Tohle je ze všeho nejsilnější, stěžejní a opakuji si to, když už zklame všechno.

Začal jsem psát a vypisuji se z dávných příhod, jejichž obrazy přede mnou znovu ožívají, já se do nich vracím a znovu je prožívám. Jsou jako dávní, a mnohé jako zapomenutí, přátelé, protože nebýt psaní zůstaly by už navždy ležet na dně nepoužívané části archívu vzpomínek.

Sem však doba strávená po mozkové příhodě v nemocnici rozhodně nepatří. Ale možná právě ona způsobila, že jsem psát začal.

Sinusoida života se mrtvicí šíleně rozkmitala, vjemy a pocity prožívané a zažívané v té době byly enormně silné, i vzpomínky takové byly, potřeboval jsem se jich zbavit, nebo jejich intenzitu snížit.

Potřeboval jsem se do každé chvíle vrátit, znovu ji prožít a pokusit se zachytit její podstatu. Tohle mi umožňovalo jedině psaní, za dlouhé tři měsíce jsem stvořil útlé dílko Jak jsem se zakecal.

Jestli se na stránkách dostanete až sem a pak si ho dokonce otevřete, nejspíš se vy popříhodoví uvidíte ve stejných, či podobných situacích, které tu popisuji.