Co má cenu

Každému z nás se mozkovou příhodou život obrátil naruby, mnohý chtěl umřít, nebo si ho dál představit nedokázal. Ale to neznamená, že mrtvici končí.

Jenom si musíme mnohé víc uvědomit, některé věci vyzdvihnout a jiné upozadit. Víc vidět co můžeme než naopak.

Věnovat se činnostem, které máme rádi a na které dřív čas nebyl. Věnovat se víc lidem, co máme rádi, neboť přestože jsme jen pranepatrnou součástí světa, pro někoho můžeme znamenat celý.

Na to na všechno čas máme, jedině ten nám mrtvice dala. Když se nám ho podaří naplnit tak, aby přišly dny, na které se budeme těšit, vyhráli jsme.

Budeme žít určitě daleko víc naplno než mnozí naši nepostižení spoluobčané.

Ale chce to jedno.

Rozcvičujme poničené tělo a snažme se vše vrátit zpátky tak, jak to nejvíc jde.

Musí se začít hned, dneska pohnu jedním prstem, popozítří možná dvěma. Je to mor, jde to pomalu, skoro se to nehýbe, ale spěch není na místě.

Podle toho, jak se k tomu postavíme teď, tak bude náš život vypadat dalších deset, patnáct, dvacet let a více.

Náš i našich nejbližších.

Za sebe. Možná jsem tu káru mohl dotáhnout dál, je ve mně však pocit, že jsem se rozhodně neflinkal. Nechci si představit, co by se mi honilo hlavou myslet si, že jsem něco nenávratně prošvihl.

To se stalo takovým mým mottem společně s rčeními starého Sy Sylvana z v dětství milované knížky Rolf zálesák : „Z každé situace je východisko a statečné srdce ho najde“ a „Každý má být králem ve svém malém království“.

A taky věta Honzy Dohnálka, zle postiženého mozkovou příhodou, jehož krédem bylo : „Já to přece dokážu“!

Důležité je vytrvat a věřit, potom lze dosáhnout mnohého, o čemž jsme si mysleli, že je nenávratně ztraceno. Neboť víra hory přenáší.

Proto budu tvrdit, že nepřízní osudu musíme vzdorovat a bojovat za své místo na slunci. Stejně jiná cesta není.

Jinak by nic nemělo cenu.